MMF - Crostwitz

Návštěva Lužice, městečka Chrosčice se pro nás stala v sobotu 9. července již druhým místem k zastavení a předvedení trošky toho našeho tanečního umu. Sešla se parta silně rozličných věkových skupin a povah, a však ve zdraví a hlavně ve velmi dobré náladě jsme na území Německa prožili úsměvných a usměvavých 24 hodin. Už jen to, naskládat deset lidí do dvou aut v krojích, s vlajkou a vozembouchem, s nabušenými avšak skromnými bagážemi byl docela úspěch. Obzvláště, když jsme obsadili Petrův malý modrý peugeot. Obě auta doprovázela navigace, oba ženské hlasy, které jsme si ještě navrch cestou vezli, však neměly o naší cestě a naších přáních asi nejmenší tuchy, protože nás pořád naháněly někam jinam, než bylo naším záměrem a stále po nás chtěly “přepočítat“. Samozřejmě, že ne na vážno, my však na vážno vždy hlásili, že jsme v plném počtu. Zaplať pán Bůh. Po dvou a půl hodinách cesty jsme se vykulili na prostorné louce sloužící jako parkoviště a jali se povečeřet. Co dům, respektive auto dalo. Načali jsme slivovici a všichni víme, jak to s ní dopadlo!

Na půl osmou jsme se vydali na nejvýše položené stanoviště-pódium u kostela, kde vystupoval nám dobře známý soubor Wudwor. Dále jsme se zastavili na dvoře, kde hrála lidová muzika z Chrástu, a šli se podívat na pódium, kde jsme měli v 21,30 první vystoupení my. Všude bylo plno diváků, že se nedalo, ani k pódiu projít. Pódií bylo po celý sobotní večer k dispozici celkem šest a všude od 19,30 do 24,00 hodin běžel zajímavý program. Právem největšího potlesku dosáhli se svým bujarým výstupem Slováci. Po druhém vystoupení, které jsme spolu s dechovou hudbou Jablonečnakou absolvovali kolem jedenácté hodiny jsme zašli ještě posedět na druhou večeři. Kolem půlnoci jsme pak odjížděli do nedalekého Budyšína nocovat na internát. Zde jsme ještě v přátelské pohodě všichni zhodnotili ten uplynulý večer ve společenské místnosti do dvou hodin při cinzanu a medovině. Pak už každý ulehl do svého jednolůžkového pokoje.

Ráno jsme asi hodinku hledali místo, kde se měla podávat snídaně. Už už to vypadalo, že se najíme u prvního „mekáče“, na kterého natrefíme, když v tom jsme se na ono místo se snídaní dopracovali. Ještěže jsme jezdili autem. Po chutné snídani jsme se šli porozhlédnout po Budyšíně, prohlédnout památky, udělat pár společných fotek a dát si něco dobrého k pití pod slunečníkem na malebném náměstí. Pak už jsme zase museli pospíchat zpět do Crostwitcu na oběd a hlavně v půl jedné bylo přijetí zástupců souborů. Na malé párty, kde se podávalo šampaňské a chlebíčky jsme jako poděkování a pozornost předali panu Davidu Statnikovi, předsedovi spolku Domowina, ošatku z orobince od paní Dandové, přidali jsme letáčky a pohledy Bakova, fotky a vizitku Furiantu. Pak už jsme se šli řadit do obrovského průvodu, kde se ukázaly všechny soubory zde vystupující. Naší vlajkonoškou byla Tereza. Zasloužila si to. Celou dobu totiž naši státní vlajku nosila a i díky ní (vlajce), k nám byli místní lidé velmi vstřícní. Jablonečanka nám hrála nejen do pochodu, ale i k tanci, a tak jsme si průvod všichni hodně užili. Když jsme došli na konec trasy, k velkému pódiu, kde probíhal galaprogram, dali jsme si zasloužené pivo a jako bonus jsme ještě vyhráli v tombole živého králíka. Pak už jsme se jen museli vysvléct z propocených krojů a se všemi dekoracemi nasoukat do aut. Cesta domů byla veselá zrovna jako cesta tam a my jsme moc rádi, že jsme měli možnost se do Lužice na festival, který se koná jednou za dva roky podívat.